Kukuricní lidé

Sedíme na podlaze z udusané hlíny uvnitr drevené chatrce ve vesnici Yulaurel a pomáháme rodine obírat kukurici. „Takovéhle nože používali vojáci na naše deti“, zarazí se náhle Andres Pais uprostred hovoru. Andres je jedním z mnoha tisícu guatemalských indiánu, kterí ztratili své nejbližší behem dlouhé obcanské války.

Partyzáni zacali svuj boj s guatemalskou vládou zacátkem  šedesátých let. Guatemale vládli v té dobe tvrdou rukou vojenští diktátori, kterí se strídali u moci od roku 1954. Tricet šest let trvající konflikt byl jedním z nejkrvavejších v Latinské Americe. Mírová smlouva byla podepsána v roce 1996. Komise pro historické objasnení ve své zpráve shrnuje, že behem obcanské války ztratilo své životy 200 tisíc osob, 83 procent z nich bylo mayského etnika. Odpovednost za násilnosti nese z více jak devadesáti procent armáda.

Nejkrutejší a nejkrvavejší strategii „spálené zeme“ použily vlády generálu Lucase Garcíi a Ríose Montta na zacátku osmdesátých let. Ve snaze odvrátit vesnické obyvatelstvo od spolupráce s partyzány rozpoutaly genocidu. Armáda vyvraždovala a vypalovala stovky mayských vesnic. Více jak milion osob ze svých domovu uprchl. A nejen to. Niceny byly i kulturní symboly, mayská identita byla potlacována a zrejme navždy byla narušena puvodní organizace vesnic.

V kvetnu roku 2000 zacala nezisková organizace zabývající se lidskými právy CALDH (El Centro para la Acción Legal en Derechos Humanos) shromaždovat svedectví od obyvatel postižených vesnic. Do procesu se zapojilo dvacet dva komunit. Zacaly se také provádet exhumace, které odhalily desítky masových hrobu.

V letech 2000 a 2001 byla zahájena trestní rízení proti oboum generálum za genocidu a další zlociny proti lidskosti. Po šesti letech však nebyl ze strany státních orgánu ucinen témer žádný pokrok. Lucas García se již svetské spravedlnosti vyhnul. Zemrel v kvetnu letošního roku v exilu ve Venezuele. Ríos Montt pokracuje jako duležitá politická figura i pres svou cernou minulost a chystá se opet kandidovat i v príštích prezidentských volbách.

Dvou malých vítezství na ceste ke spravedlnosti však již dosaženo bylo. V roce 2004 odsoudil Meziamerický soud pro lidská práva guatemalský stát k náhrade škody a potrestání viníku odpovedných za vyvraždení jedné z vesnic, Plan de Sanchez. Vláda však naplnuje tento rozsudek pod mezinárodním tlakem jen velmi pomalu a neochotne.

Další možnou vyhlídkou na ukoncení beztrestnosti v Guatemale zvencí je nový zákon ve Španelsku. Ten opravnuje tamní justici stíhat zlociny proti lidskosti bez ohledu na to, v které cásti sveta se staly. Guatemalské soudy zatím podle ocekávání veškeré pokusy Španelska marí.

V Guatemale stále vládne beztrestnost a spravedlnosti se dosahuje jen velmi pomalu a ztežka.

V minulosti byli Mayové jednou z nejpokrocilejších civilizací starovekého sveta. Staveli velkolepé pyramidy, nádherné chrámy, tvorili umelecká díla vysoké kvality, zabývali se literaturou, filosofií a obzvlášte vynikali v matematice a astronomii. Mayská posvátná kniha Popol Vuh popisuje mayskou identitu za pomoci ruzných príbehu a mýtu, Mayové napríklad verili, že bohové stvorili lidi z kukurice, proto se jim také nekdy ríká kukuricní lidé;. Kukurice byla a stále zustává pro Maye posvátná. Je nejduležitejší plodinou ve vesnickém jídelnícku a ani zrnícko nesmí prijít na zmar.

Puvodní svet Mayu byl násilne znicen se španelskou invazí na zacátku šestnáctého století. Navzdory tomu si však Mayové v Guatemale uchovali svoje dedictví, zvyky a puvodní náboženské rituály. Navíc stále mluví nekterým z více jak dvaceti dialektu, které mají své prazáklady v puvodním mayském jazyce.

V roce 1982 byly behem jednoho mesíce, zvaného „cerný cervenec“ ( julio negro) srovnány se zemí tri vesnice v kraji Huehuetenango: Puente Alto, Petanac a San Francisco.

1. Petanac

Juana
„Máme strach, že se vojáci jednou zase vrátí“, sveruje se lámanou španelštinou šedesátiletá Juana, mayská indiánka z etnika cuch. Juana žije s rodinou svého syna Pascuala v malé chaloupce, postavené z hlinených cihel zvaných adobe, ve vesnici Guaisna v horách na severozápade Guatemaly. Její syn Pascual, který se práve vrací z pole, odkládá velký pytel cerstve sklizené kukurice a unavene si utírá zpocené celo. Casto si privydelává v Mexiku, a tak mu španelština pusobí mnohem méne problému než jeho matce: „ Tenkrát jsme žili ve vesnici jménem Petanac, nedaleko odtud. Pamatuji si to ráno, kdy prišli vojáci a svolávali všechny na shromáždení. Vedeli jsme, že vojáci zabíjeli v sousedních vesnicích. Nekterí mladí se proto rozhodli ukrýt v horách tak jak jim to radili partyzáni. Starší lidé však zustali ve svých domech se ženami a detmi. Mysleli si, že pokud by je vojáci našli v horách meli by pádný duvod k tomu, aby je zabili.“

Pascual se na chvíli odmlcí a po chvíli pokracuje: „Matka mela divné tušení a premlouvala mého otce k úteku. Nedal na ní a zustal. A s ním i moji další bratri. Me bylo tenkrát sedmnáct. S matkou jsme se domluvili, vzali mého nejmladšího bratra a spolecne jsme utekli. Zbytek už známe pouze z vyprávení. Vojáci oddelili muže a ženy s detmi. Všechny pak zabili vcetne nemluvnat na zádech matek. Dohromady zemrelo 86 našich sousedu. 37 z nich byly ješte deti. Pred odchodem ješte vojáci spálili všechny domy.“

Juane se v ocích objevují slzy a dodává: „ Ztratila jsem muže, deti, otce, matku a další príbuzné, všechny je zabili.“

Slova se opet chopí Pascual: „ Nejakou dobu jsme se s ostatními skrývali v okolních horách a živili se, jak se dalo. Když se situace uklidnila, vrátili jsme se do vedlejší vesnice, Guaisna.“

Guaisna
Guaisna je chladná a svébytná vesnice v horách v oblasti pohorí Sierra de los Cuchumatanes, kterou místní nazývají „tierra fria“ (studená zeme). Zdejší zeme je drsná a zadarmo nikomu nic nedaruje. Tady se musí pracovat tvrde, aby se pocetná rodina alespon porádne najedla.

Lidé, které jen tak neco nezlomí, se hrde hlásí ke svému puvodnímu mayskému náboženství a odkazu predku. Jejich duše prý hlídají neuveritelné poklady ukryté v tajných hlubokých jeskyních v okolních horách.

2. San Francisco

Pyramida v San Franciscu

Cestou z vesnice Yalambojoch do Yulaurelu míjíme starodávnou pyramidu. V jejím okolí se dají ješte rozeznat pudorysy domku, které zde pred 24 lety stály. Byl tu i kostel, škola a také soudní dum. Vesnicka se jmenovala San Francisco.

Diego
Sedíme v malém dreveném domku s plechovou strechou ve vesnicce Yulaurel, hodinu cesty od mexické hranice.Sedmnáctiletá Magdalena nám servíruje typické jídlo guatemalského venkova, kukuricné placky s fazolemi a cili paprickou, do hrnku nalévá silné slazené kafe. Její tchán Diego si behem vecere opre hlavu do dlaní a hluboce si povzdechne: „Ach ta moje hlava, porád bolí. Spravedlnosti se clovek nedocká tady, ale až na onom svete“ a zahledí se do dáli . Je mu nyní asi 65 let. Je jedním z hlavních svedku v procesu proti Ríosu Monttovi.

Kdysi žil ve vesnici San Francisco. Spolecne se svým nejstarším synem Mateem se jednoho dne vypravili obdelávat polícko v Yulaurelu, tri hodiny pešky od San Francisca. „ Svoji rodinu jsem už nikdy nevidel, ztratil jsem tricet príbuzných. Z naší rodiny jsme zustali jenom tri, muj syn, muj bratr a já.“ , sveruje se se slzami v ocích Diego. Pozdeji se znovu oženil a má další tri nyní již dospelé syny. Na ten osudný den, kdy prišel o vše však nikdy zapomenout nedokáže. Ackoli nebyl prímo ve vesnici vše zná dopodrobna z vyprávení tech, kterým se podarilo prežít.

17. cervence roku 1982 brzy ráno napochodovalo do vesnice asi 350 vojáku. Obyvatelé s nimi chteli spolupracovat. A tak nikoho nenapadlo prchnout. Asi po hodine pristály tri helikoptéry. Lidé se zacali bát. Chteli ale ukázat, že jsou s vojáky, a tak muži pomáhali nosit krabice do centra vesnice. Velitel poté narídil predstaveným vesnice, aby zatroubili na roh a svolali shromáždení celé vesnice. Nekterí muži byli posláni, aby privedli a zabili krávy. Jedním z nich byl i Andres Pais: „Náhle jsem dostal velký strach a uprchl jsem spolu se svými dvema syny. Vše, co následovalo jsme pak jen bezmocne sledovali z nedalekého kopce.“ To, že neco není v porádku ostatním vesnicanum však došlo až v okamžiku, kdy vojáci zacali, beze slova, odvádet ženy a deti z domu a zavírat je do kaple. Pozdeji zavreli muže do soudního domu. Muži slyšeli výkriky žen a videli jak vojáci oddelili skupinu mladších žen, aby je odvedli do opuštených domu. Nemohli však pro ne nic udelat. Vojáci zabili všechny ženy kulomety a granáty a nakonec zapálili domy i s tely uvnitr. Pozdeji zacali zabíjet i deti.

V tuto chvíli se sedm mužu pokusilo o útek. Vojáci po nich zacali pálit. Presto se trem mužum podarili utéct, jedním z nich je i Mateo. Celou noc šel smerem na sever, až došel do Mexika, kde se setkal s ostatními preživšími.

Mateo
Mateo je nyní jediným žijícím ocitým svedkem tohoto masakru. Ostatní zemreli, prý smutkem nad ztrátou svých blízkých. Mateo ztratil všechno. Ale podarilo se mu zacít znovu. Má novou rodinu a žije dál ve vesnici Yulaurel. Otresný zážitek ho však nezanechal bez následku. Trpí totiž silnými bolestmi hlavy a castými výpadky pameti.

Yulaurel
je malinká vesnicka s dvaceti domky v rozlehlém údolí, jejíž obyvatelé mají lepší spojení a kontakty s Mexikem než se svou vlastní zemí. K nejbližší silnici v Guatemale je to tri hodiny pešky. Všichni zdejší obyvatelé žili ješte pred pár lety jako uprchlíci v Mexiku. Vrátili se jak jen to šlo, ale stále s nostalgií vzpomínají na život v Mexiku. Vypestují sice vše, co potrebují, ale pokud si chtejí neco málo vydelat, musí, jak ríkají, „na druhou stranu“, tedy opet do Mexika. Škola tady taky moc nefunguje, protože casto chybí schopný ucitel. A pak, na studium stejne nezbývá moc casu, vždyt na poli i doma je stále tolik práce.

3. Puente Alto

Pedro
Vracíme se z Chichicastenanga. Doprovázeli jsme vesnicany z dvoudenního setkání, které pro ne porádala tak jako každorocne nezisková organizace CALDH. Tentokrát se zde predstavil i nový státní zástupce, kterému byli prideleny procesy proti bývalým diktátorum. Stejne jako mnozí pred ním prislíbil, že se bude snažit, aby byly dotaženy ke zdárnému konci, protože mu na spravedlnosti pro Maye opravdu záleží. Jestli to myslel skutecne uprímne, ukáže až cas.

Cesta z Chichisastenanga zpet do vesnice Puente Alto nám zabrala celý den. Nejdríve nekonecné hodiny rozkodrcaným autobusem po deravé silnici a pak zbývající dve hodiny pešky. Unavene scházíme z kopce a asi hodinu pred vesnicí míjíme modrý památník ve tvaru kríže. Byl vybudován obetem masakru z vesnice Puente Alto.

Pedro Rafael se zastaví a pokrižuje. Ptáme se ho na jeho príbeh. Nenechá se dlouho pobízet a zacíná vyprávet. Casto hledá vhodný výraz ve španelštine. Jeho rodným jazykem je totiž mayský dialekt kanchobal. „Od 13ti let jsem pracoval na velkostatcích na jižním pobreží Guatemaly. Musel jsem podporovat rodice a sourozence. Na školu nebyl cas ani peníze. A tak jsem se musel naucit španelsky pri práci. Pozdeji jsem potkal Julii a vzali jsme se. Dnes máme 12 detí.“ Zajímá me, jak se jim podarilo prežít masakr.„Vlastne je to díky Julii“, pokracuje Pedro. „ To ona rozhoda, že odejdeme a ukryjeme se v horách. Tri mesíce jsme se spolecne s dalšími skrývali, živili se lesními plody a korínky. Ani ohen jsme si nemohli rozdelat. A pak opet Julia rozhodla, že dál už nemuže a chce se vrátit. Vzala deti a odešla do vesnice svých rodicu. Meli jsme štestí, situace se uklidnila a mohl jsem se vrátit i já. V Puente Altu jsme si vystavili nový dum. Já jsem stejne tak jako všichni ostatní muži musel sloužit v civilních patrolách. Byli jsme k tomu nuceni, kdo by se nezapojil, toho by i s rodinou zabili jako povstalce.“ Na chvíli se odmlcí a nakonec se rozhodne své pusobení v patrolách dále nerozvádet.

Patroly civilní obrany byly jako paramilitární složky vytvoreny vládou z vesnicanu s cílem postavit mayské indiány proti sobe. Muži byly nuceni nekolik hodin týdne hlídkovat kolem vesnice bez nároku na odmenu. Jejich úkolem bylo najít a zneškodnit partyzány. Casto byly nuceni úcastnit se na vraždách svých sousedu. V nekterých prípadech k tomu však docházelo i z jejich vlastní iniciativy v rámci vyrizování si svých soukromých úctu. Podle Komise pro historické objasnení byly patroly zodpovedné za 14 procent násilností spáchaných behem obcanské války. Ackoli byly formálne rozpušteny v roce 1996, jejich vudci stále vykonávají paralelní moc v jednotlivých komunitách.

Pedrova rodina dnes pestuje organickou kávu a úspešne ji spolecne s dalšími vesnicany prodávají do Spojených státu. „Za jeden quintal kávy (asi padesát kilogramu) vypestované bez použití chemických prostredku, který dodám, dostanu 700 guatemalských quetzalu (2100 korun)“, vysvetluje Pedro. Je to trikrát více než kolik dostávají napríklad obyvatelé vesnice Yulaurel, pro jejichž sklizen si jezdí guatemalští prekupníci. Dva z Pedrových synu si také v USA našli práci. Díky temto príjmum se rodina má, na zdejší pomery, velmi dobre.

Katal
Katal se rozpláce. Úcastníme se setkání, které porádá organizace CALDH s cílem dát mayským ženám prostor svobodne mluvit o svých problémech. Na zacátku dostaly všechny stejný úkol - namalovat, jak se cítí. Katal mluví rychle v jazyce cuch a až pozdeji se od prekladatelky dozvídáme o cem. Popisuje, co všech prítomných 10 žen prožilo také na vlastní kuži – bolestnou a náhlou ztrátu svých blízkých behem obcanské války. Nekteré z nich si po celý život nesou i další trauma- ze znásilnení.

Katal ztratila pri masakru vesnice Puente Alto své rodice, pozdeji i manžela. Nikdy se už znovu neprovdala, ackoli díky své šarmantní povaze by o nápadníky nouzi rozhodne nemela. Je hrdá na to, že sama vychovala své ctyri deti, které dnes už mají svoje vlastní rodiny.

Carodejnice
Sedmnáctiletá Isabela País pece na otevreném ohništi kukuricné placky a behem hovoru si obcas pohladí své vzedmuté bricho. Ceká druhé díte - svého prvního syna, dvouletého Matea, pred nedávnem pohrbila. Byly mu dva roky. „Zkoušeli jsme lécbu bylinkami i injekce penicilínu. Nic nepomáhalo a na cestu do nemocnice byl už príliš slabý,“ ríká se slzami v ocích žena, která v sobe nezapre indiánskou krev. „ Když byl nemocný vídávali jsme kolem domu obcházet carodejnice,“ pokracuje,

„S Mateovou smrtí zmizeli i carodejnice. Dostali to, co chtely“, vysvetluje si Isabela po svém nepochopitelnou smrt svého synka.

Matka
Když petatricetiletá Isabela, matka sedmi detí zjistila, že nemám žádné sourozence, nemohla to pochopit a zeptala se: „A co bude delat tvoje máma, když treba umreš?“ Úmrtnost mayských detí i matek pri porodu se radí mezi nejvyšší v Latinské Americe. Za lékarskou péci a léky se v Guatemale platí a na to má na venkove jen málo kdo. Casto je také príliš daleko. Žádný sociální systém v zemi také nefunguje. A tak zustává jen jedna možnost, mít hodne detí.

Malin
Malin je rok a pul. Nemluví, nechodí, neusmívá se a témer nepláce. Vzdálená a ponorená do svých vlastních úvah pozoruje vnejší svet velkýma vážnýma dospelýma ocima.

Starostovy dcery
„Stací když se naucí trošku císt a psát, víc jim stejne k nicemu nebude. Nemužu si dovolit poslat je nekam na školu. Krome toho je potrebuji na poli,“ plánuje budoucnost svých ctyr potomku Sebastian, starosta Yulaurelu.

Škola
Jednou z hlavních prícin chudoby je negramotnost. Pouze každý druhý Maya v produktivním veku umí císt a psát ve španelštine, oficiálním jazyce Guatemaly. Mayské deti v prumeru dokoncí pouze dva a pul roku školní docházky, protože musí od nejútlejšího veku prispívat do rodinného rozpoctu..

Muži a ženy
V živote vesnice vládnou muži. Jsou hlavami rodin a ženy je musí poslouchat. Muži pracují na poli, kde jim casto pomáhají jak ženy tak i deti. Ženy krome toho musejí zvládat i veškerou péci o domácnost a deti. Domácí násilí je v nekterých rodinách castým jevem, zvlášte když se muži opijí. Nepomerné množství mayských vesnických žen je negramotných. Mnoho z nich také nemluví španelsky, protože na rozdíl od mužu mají mnohem méne príležitostí opustit své vesnice.

Svatba
Candelarii je 17 let. Do rodiny svého budoucího manžela se nastehovala již pred dvema lety. Celou tu dobu musela tvrde pracovat a dobre se snášet s rodici svého nastávajícího. Mela štestí, osvedcila se. Rodina ji prijala a vystrojila mladému páru svatbu v katolickém kostele. Pokud by se neosvedcila, musela by se vrátit zpet ke svým rodicum, a to i s detmi narozenými behem tohoto soužití. Bez jakékoli podpory ze strany bývalého partnera. Mayské dívky z této oblasti se stehují do rodiny svého budoucího manžela casto už ve ctrnácti letech. Pokud se jim to nepodarí do osmnácti, jsou považovány za staré a jejich atraktivnost a tím i šance ke snatku velmi klesají.

Mayové dnes žijí stejne, možná i hure než tomu bylo pred zacátkem války. Diskriminace a rasismus je stále bežnou praxí. Guatemalská spolecnost je považována za jednu z nejnespravedlivejších na západní hemisfére. Nekolik bohatých rodin španelského puvodu se už nekolik století teší moci, bohatství a sociální prestiži, zatímco miliony vetšinou chudých Mayu živorí na vesnicích ci chudinských perifériích velkých mest.

Tri procenta tech nejbohatších latifundistu vlastní sedmdesát procent pudy, samozrejme té nejúrodnejší. Pro vetšinu chudých vesnicanu je zdrojem obživy jejich polícko, které si casto musejí pouze pronajímat. Jediná plodina, která se dá zpenežit je káva, jejíž ceny jsou však velmi nízké. Pracovní príležitosti na venkove neexistují. A tak muži odchází pryc, do Mexika ci až do Spojených státu amerických. Politická reprezentace puvodního obyvatelstva je v Guatemale naprosto mizivá, což je jedna z prícin proc je problém chudoby mayského obyvatelstva na okraji zájmu vlády. Jedinou nadejí pro Maye proto zatím zustávají iniciativy neziskových organizací, které prinášejí postupné zlepšování jejich nelehkého života.