Karamojaland , Uganda 2007-10
('Země starých unavených mužů)

„Salo, salo“, ozývá se za mnou, když procházím hlavní třídu Kampaly, hlavního města Ugandy. Ohlédnu se a vidím několik hubených dětí různých velikostí, jak ke mně natahují špinavé ručičky. O kousek dál mě pro změnu oslovuje těhotná žena s dalším dítětem na zádech. Toto bylo moje první setkání s Karamodži. Jak se dozvídám později “salo” je zkomolenina pro „Sir, hello“.

Na první pohled vypadají jinak. Vysoké, hubené ženy s exotickými kmenovými jizvami na obličeji jsou mnohem tmavší než je v Kampale zvykem. Děti oblečené v hadrech žebrají u aut čekajících na semaforech a nebezpečně mezi nimi kličkují, když se kolona znovu rozjede. Batolata, sotva schopná sedět, se pečou na chodníku v poledním žáru.

Karamodžové jsou obětmi předsudů a stereotypů. Jen málokterý Uganďan z jiného kmene sympatizuje s jejich stylem života. Považují je za primitivní násilníky, kteří pobíhají po své vyprahlé zemi, Karamodžalandu, nazí.

A jak se sem do Kampaly vlastně dostali? To vše jsem se dozvěděla díky Simonovi Birdovi, který společně s karamodžským hudebníkem Simonem Lokaiem a skupinou žen ze slamu začal několik výdělečných projektů a o ženách a dětech natočil animovaný dokumentární film. Společně s ním jsem Karamodži mnohokrát navštívila nejen v kampalském slamu, ale měla jsem možnost poznat i jejich domovinu, Karamodžaland.

Více o Simonových projektech na:

• Animovaný dokumentární film: Karamoja City Warriors 2010 ( v EN / CZ titulky)
  
• Článek: Removing Karamojong for CHOGM 15/11/2007 ( v angličtině)
  
• Profitové projekty: Karamoja Design (v angličtině)
  
• Karamoja obrazy: Simon Bird

Země Karamodžů

Karamodžaland, jen vyslovení tohoto jména vzbuzuje v Ugaďanovi z jiného než karamodžského kmene posvátnou hrůzu, se nachází na severovýchodě Ugandy. Po většinu roku vyprahlá savana s velmi krátkým a nespolehlivým obdobím dešťů způsobuje, že se Karamodžové velmi často potýkají s hladomorem.
Karamodžové jsou seminomádským kmenem. Většinou jsou to pastevci, ale pěstují take čirok a fazole. Muži tradičně žili s dobytkem a pohybovali se podle dostupnosti pastvin a vody. Ženy a děti zůstávali ve vesnicích.

Pasáček koz

O stáda krav, ovcí a koz se starají především mladí chlapci. V této bohem zapomenuté nejchudší oblasti Ugandy dvě ze tří dětí školního věku do školy nechodí. Ugandská vláda a neziskové organizace se v posledních letech velmi snaží do vzdělávání v Karamodžalandu investovat. Nicméně, především starší lidé vidí stále ve vzdělání spíše hrozbu, která mladé odvádí od tradiční pastevecké kultury a zvyků. Mnozí rodiče proto raději posílají své syny na pastviny a dcery na pole než do školy.

Akryl na plátně

Země starých unavených mužů

Karimojong (příslušník kmene Karamodžů) znamená v místním jazyce „starý unavený muž“. Podle pověsti předci dnešních Karamodžů opustili suchem zmítanou Etiopii zhruba před 1000 lety. Někteří odešli do jižního Súdánů, jiní do Keni či až do Tanzánie. A někteří se vydali do dnešní Ugandy. Cesta byla dlouhá a únavná, a tak se staří a unavení členové skupiny rozhodli zůstat v nehostinné savaně dnešního
Karamodžalandu a stali se z nich Karamodžové. Mladí a silní pokračovali až dorazili do mnohem úrodnější oblasti Teso.

Staří unavení muži

Obraz je kromě uvedené legendy inspirován také tradiční karamodžskou dřevěnou stoličkou, kterou si každý muž sám vyrobí a všude si ji potom nosí. Poslouží podle potřeby, k sezení či jako podhlavník pro staré unavené muže.

Banánové lýko, usušená tráva, hlína z Ugandy a akryl na čvrtce

Konflikt

Kráva je pro Karamodžu nejdůležitějším majetkem. V minulosti Karamodžové údajně věřili, že všechny krávy na světě patří jim a mohou je proto komukoliv a kdykoliv beztrestně vzít. Krádeže dobytka byly jejich způsobem života, podléhaly však mnoha spirituálním a morálním omezením, která diktovala rada starších.

Až do sedmdesátých let 20. století používali karamodžští bojovníci při loupežných nájezdech pouze luky a šípy, jiné zbraně byly velmi vzácné. Situace se změnila, když se jim dostala do rukou plně vybavená kasárna v Morotu se zásobami AK- 47. Tradice regulovaného přerozdělování majetku se přeměnila na kulturu zbraní a násilí bez přesných pravidel. Kdo má zbraň má i právo. Rozpoutalo se násilí, které trvá dodnes. Jednotlivé klany a vesnice se navzájem napadají nejen kvůli kravám, ovcím či kozám, ale také si navzájem oplácejí předchozí útoky.

Ugandská vláda tuto situaci dlouho ignorovala. Nicméně, když začali Karamodžové ohrožovat i okolní mírumilovné kmeny, které jim předtím pomohly přežít krušné roky hladomoru, bylo třeba začít jednat. V roce 2001 začal proces odzbrojování při kterém používá armáda často i ty nejtvrdší přesvědčovacích metod a nešetří ani nevinné civilisty.

Konflikt sice stále pokračuje, ale v omezením rozsahu. Malá skupina bojovníků stále napadá vesnice, které byly odzrojeny, krade jim krávy a zásoby jídla a zanechává ty, kteří si mír přejí ze všeho nejvíc, naprosto bez prostředků.

Malý bojovník

V tváři tohoto chlapce z Lokopa se odráží budoucí bojovník. Z mladých chlapců jsou vychováváni především pastevci a zdatní bojovníci schopní ochránit vlastní krávy a ukrást co nejvíce těch cizích. Vlastnit zbraň je v Karamodžalandu nelegální, vojáci často pročesávají vesnice a zbraně nemilosrdně zabavují. Bojovníci proto zbraně důmyslně ukrývají třeba do země. V odlehlých vesnicích jsou loupežné nájezdy stále velmi časté. Většinou se naplánují při západu slunce a odehrají pod rouškou noci.

Akryl na plátně

Cena za nevěstu

Karamodžská žena musí být dobře rostlá a silná, aby zastala hodně práce a porodila hodně dětí. Ženy (i muži) se zkrášlují jizvami na obličeji a hrudníků a plastikovými korálky, které si omotávají kolem pasu a krku. Čím více má dívka na sobě korálků tím je bohatší a také krásnější. A čím je dívka žádanější tím více krav za ni musí budoucí ženich zaplatit jejímu otci. Ty nejkrásnější dívky mohou „vynést“ až 100 krav.

Akryl na plátně

Kampala

Hlad a násilí jsou hlavními důvody, které vedou především karamodžské ženy a děti k odchodu do měst centrální Ugandy. Většina z nich míří do hlavního městě, Kampaly. Neznalí místního jazyka (luganda či angličtina), městského prostředí a bez základního vzdělání přežívají ve slamech a bojují o přežití.

Ženy vymyslely před pár lety velmi efektivní metodu výdělku. K žebrání využívají velmi malé děti. Pro tyto účely si dokonce půjčují děti cizí, s jejichž rodiči se později podělí o zisk.

Bojovnice

V Karamodžalandu je bojovníkem muž. Bohatství rodiny je závislé na počtu krav, které muž musí bránit či jejich počet rozmmnožovat loupežnými nájezdy. Ve městě je situace úplně jiná. Bojovnicemi jsou zde ženy, které se vydávají do města „na lov“. To ony přinášejí domů peníze a zabezpečují rodinu. Bez hledu na počasí zametají zbytky z ulic anebo žebrají.

Akryl na plátně

Myslím na Karamodžaland

Dvacetiletá Sharon, které žije v Kampale již 6 let, přemýšlí, při výrobě korálkových suvenýrů, o Karamodžalandu. Kampala jí připadá špinavá, šedá a hlučná, zatímco Karamodžaland s krávami v jejích vzpomínkách splývá s bílými obláčky. Modrá obloha je symbolem dalekého domova, kam by se jednou chtěla zase vrátit.

Akryl na plátně