Budanda Kingdom, Uganda 2006-10Translation into English coming soon... V Ugandě jsem pracovala s krátkými přestávkami v průběhu let 2006 – 2010 na projektech Arcidiecézní charity Praha v centrální oblasti obývané nejpočetnějším ugandským kmenem Baganda. Jméno Uganda je odvozeno od jména jejich království Buganda, které bylo znovuobnoveno v roce 1993. Žádná z královských institucí však dnes nemá reálnou politickou moc. Tu si hlídá od roku 1986 ugandský president Museweni, který mimochodem pochází z méně početného kmene Banyankole. Bagandové však mají svého Kabaku (krále) v téměř posvátné úctě a někteří z nich dokonce sní o tom, že jejich království bude jednou opět samostatné.
První rok jsem zprovozňovala a řídila nemocnici sv. Karla Lwangy Česko-slovensko-ugandskou ve vesnici Buikwe. Další dva a půl roku jsem připravovala a vedla projekt škol, který zahrnoval založení modelové vesnické základní školy sv. Jana Nepomuckého v Kitule a rozvoj a zefektivnění provozu a výuky učňovské školy sv. Karla Lwangy v Malongwe.
A jaký byl život v Ugandě? Tři věci se mi vybaví okamžitě: všudypřítomné pokřikování dětí „muzungu, how are you?“ („bělochu, jak se máš?“), mile přátelské i když jen zřídka nezištné chování Uganďanů, a matoke, typické místní jídlo ze zelených banánů, které jsem si ke konci svého pobytu dokonce oblíbila. Práce na rozvojovém projektu v Africe rozhodně není romantickým zachraňováním malých hladovějích černoušků. Často je to spíše o předem prohraných bitvách s odlišnou mentalitou místních řídících se heslem „proč něco dělat dnes, když se to může udělat za týden, měsíc či za rok?“. Ovládají vás frustrujícími pocity z proseb typu „muzungu, give me my money!“ („bělochu, dej mi moje peníze!“), pronesenými s hluboko zakořeněným přesvědčením, že běloši mají povinnost dávat.
Někdy si člověk musí sám pro sebe několikrát zopakovat, při pohledu na otrhané podvyživené žebrající děti, že dávat jen tak „zadarmo“ je nevýchovné, z dlouhodobého hlediska to nikomu prospěch nepřinese. Nechci přece podporovat další generaci žebráků. Cílem je povzbudit místní, aby se chopili iniciativy a naučili se postarat sami o sebe, vlastními silami a s vlastními zdroji. A to byl také jeden z hlavních důvodů proč mě tolik oslovil a bavil projekt škol. Můj klidný život ve vesnici Buikwe, v areálu nemocnice, býval občas zpestřen velkoměstským ruchem v hlavním městě Kampala. Skrze pomalé tempo místních nejen v práci, ale i v chůzi a mluvě jsem se začala také já jaksi „zpomalovat“. Uvědomila jsem si, že když člověk spěchá, nemá čas všímat si například sytých barev kolem sebe. A barvy, to je Uganda. Jsou k vidění všude; v přírodě, na rohožích v ugandských domácnostech či pestrém oblečení. Proto kdykoliv jsem měla trochu volného času, vytáhla jsem barvy a štětec a dala se do malování.
A Bagandové? Ti mě nepřestávali překvapovat ani po třech letech. Vždyť snad jen v Africe je možné, aby vysokoškolsky vzdělaní racionálně uvažující oddaní katolíci měli opravdový strach z čarodějů – nočních tanečníků, živících se mrtvolami, jejichž dotyk vás jednou provždy změní v jednoho z nich. To vše jen dodává této zemi další rozměr a činí ji kouzelně nepředvídatelnou. Jedním si totiž můžete být v Ugandě skutečně jisti - že se tu nikdy nebudete nudit.
Deset misek
Jedná se o potrét matky jednoho ze zaměstnanců Česko-slovensko ugandské nemocnice v Buikwe. Vznikl během návštěvy domácnosti řidiče Achilea. Achiles mě seznámil se svojí maminkou a deseti sirotky po svých dvou bratrech, kteří zemřeli na AIDS. Jedna z Achileových švagrových byla zastřelena policií během sporu ohledně pozemku, druhá se znovu vdala a zmizela. Deset dětí tak zůstalo „na krku“ Achileově mamince. Achiles je podporuje finančně ze svého platu řidiče v nemocnici. Maminčina i Achileova obětavost na mě velmi zapůsobily, ačkoliv nejsou v Ugandě ojedinělé. Téměř každý Uganďan totiž většinou někoho podporuje, ať už studium svých sourozenců, neteří či synovců anebo léčbu či živobytí blízkých i vzdálených příbuzných. Akryl na plátně
Pravý národní pták Ugandy Elegantní jeřáb královský je národním ptákem Ugandy. Patří mu místo i na ugandské vlajce, jejíž tři základní barvy – černá, žlutá a červená jsou všechny zastoupeny v jeho nádherném peří. Jeřáb je však nyní tak vzácný, že jsem nepotkala nikoho, kdo by ho kdy viděl mimo národní parky. Akryl na tradičním ugandském barkclothu (látce z kůry stromu mutuba)
Africká dívka Obraz je zobrazením otázek, které obestírají budoucnost čtrnáctileté dívky Milly Namiro sponzorované v rámci programu Adopce na dálku. Milly se mnou chodívala pravidelně běhat. Párkrát jsem jí navštívila i u ní doma a společně s dalšími dětmi jsme malovaly. Bude její život jiný? Dokončí střední školu, na kterou nedávno začala chodit? Anebo své vzdělání předčasně ukončí jako spousta jejích kamarádek, které otěhotní, vdají se anebo se prostě musí začít starat o domácnost a mladší sourozence? Bude celý život nosit obrovské kanystry s vodou? Koláž z výstřížků ugandských novin a akryl na čtvrtce
Úprk Ugandská policie má za úkol udržovat pořádat v hlavním městě Kampale za jakoukoli cenu. Často i nevinné srocování příznivců opozičních stran bývá rozehnáváno splzným plynem, a to ještě v těch lepších připadech. Nicméně, zvyknout se dá asi na vše. A tak při příjezdu policejních vozidel, jindy pomalí Uganďani bleskurychle sbalí svoje “saky paky” a běží pryč, co nejdále od nebezpečných hadic. A mně, která jsem se k tomu náhodou přichomýtla, nezbylo nic jiného než běžet s nimi. Akryl na tradičním ugandském barkclothu (látce z kůry stromu mutuba)
Paní z vesnice Lweru, které si v naší nemocnici léčila zánět. Akryl na plátně
Bye-Bye
Obraz inspirovaný jeskynními malbami ukazuje děti loučící se svým typickým „bye bye“ se světem živých. V Ugandě se mnoho dětí nejen rodí, ale také umírá. Zvířata v rukou dětí symbolizují jejich klany. Jedno z dětí má na obličeji masku, kterou si děti obvykle vyrábějí z tykve. Obraz je namalován na barclothu, který se dodnes v Ugandě používá k balení mrtvých. Akryl na tradičním ugandském barkclothu (látce z kůry stromu mutuba)
Vesnice Obrazy vesnice byly vytvořeny společně s ugandskými dětmi Banánové lýko a tradiční ugandský barcloth na čtvrtce
|
Naproti tomu nepříliš vzhledný, jakoby plesnivý, masitý čáp marabu, kterému místní říkají "kaloli" je k vidění všude. Tento mrchožrout se probírá kampalskými skládkami a pomáhá je tak výrazně redukovat. Pro mě byl tím pravým symbolem Ugandy právě on, a proto jsem ho umístila na čestné místo na ugandské vlajce. Připadá mi, že velmi dobře vystihuje podstatu ugandské společnosti, která je ve skutečnosti řízena nenažranými mrchožrouty.
|
Find us on Facebook
Simon Bird
Uganda 2006/10
People of Maize 2006
Matriarchal Project
South West China.
|
